Nedávno jsem byl na výletě do tzv. „geometrického středu České republiky“. Ten se nachází v obci Číhošť na Havlíčkobrodsku, ve které žije včetně čtyř přidružených osad, Hlohova, Hroznětína, Tunochod a Zdeslavic, aktuálně skoro 350 obyvatel. Asi necelá polovina z tohoto počtu žije přímo v Číhošti.

Historie obce je písemně doložena rokem 1347, kdy se listina v pražských „Zemských deskách“ zmiňuje o držiteli Ctiborovi z Číhoště. V této době je uváděn i pozdější farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, farním od roku 1350. Zmiňován je také fakt, že od poloviny 14. století do prvních let 19. století se v okolí těžily různé rudy a kovy, hlavně stříbro.

Obec dále střídala různé majitele. Roku 1500 připadla jistému Michaelu Slavatovi z Chlumu a Košumberka, až byla roku 1578 připojena k panství v Ledči nad Sázavou, kde byl toho času pánem Jaroslav Trčka z Lípy. Toto spojení vydrželo až do konce éry majitelů nedalekého hradu a zámku Ledeč nad Sázavou, tedy do roku 1919. Také zbytky různých okolních náspů a valů odkazují na konec třicetileté války a drobnou bitevní šarvátku mezi Švédy a habsburským vojskem v roce 1648.

Místní zajímavostí je od sezóny 2011/2012 také mini Hasičské muzeum, kde jsou vidět pěkně rekonstruované stříkačky, dobové uniformy, fotografie atd. Samotný místní SDH je datován rokem založení 1892.

Ves byla elektrifikována roku 1929. Měla i tři obecné školy. O první se hovoří od L. P. 1603, šlo o mini sál sakristie kostela a pak o dřevěnou chaloupku. Další, druhá, opět dřevěná, sloužila v letech 1795-1846 a poslední, třetí, již zděná budova, mezi léty 1846-2001.

Samotný kostel, který je oplocený s bránou od roku 1948, neboť původně okolo něj býval hřbitov, je od roku 1963 památkově chráněn. Jeho nedávná historie je nejčastěji spojována s působením P. Josefa Toufara (1902-1950).

Co to byl tzv. „Číhošťský zázrak“?

11. 12. 1949, o 3. neděli adventní, během kázání Josefa Toufara, který zde působil tehdy již rok po přeložení ze Zahrádky na Humpolecku, kde pobyl 8 let, došlo v kostele k pohybu a vychýlení kříže na hlavním oltáři nad svatostánkem. Vidělo to asi 20 věřících. Postupně se o jev začali zajímat vyšší církevní představitelé. Královéhradecký římskokatolický biskup Mořic Pícha (1869-1956) chtěl věc prošetřit, s ledečským děkanem Slavíčkem se Toufar radil a do kostela se začali jezdit dívat i lidé odjinud s tím, že se jednalo o „zázrak“.

Krajská správa StB v Jihlavě a církevní tajemníci se věci zprvu moc nevěnovali. Náčelník stanice SNB Goldbricht z Ledče nad Sázavou s kolegou Žáčkem nic „zázračně“ podezřelého nezjistili. Po intervencích ONV Ledeč nad Sázavou, vedeného soudruhem Konopkou, v Praze na ÚAV NF, se do věci vložilo komunistické vedení státu a Státní úřad pro věci církevní, který tehdy vedl Alexej Čepička (1910-1990), zeť prezidenta Klementa Gottwalda (1896-1953). Toufara obvinili z mechanicky sestrojeného podvodu.

Kněz byl 28. 1. 1950 zatčen a dopraven do valdické věznice u Jičína, vězeňské č. 8016, kde jej převzal sadistický vyšetřovatel StB Ladislav Mácha (1923-2018) a jeho tým. Navíc byli v Číhošti zatčeni a později odsouzeni i další občané v souvislosti s nevysvětlitelným jevem. Například čáslavský fotograf Peške dostal 13 roků kriminálu za údajnou „propagaci“ onoho „zázraku“, neboť pořídil fotografie kříže, celého oltáře a postranního betlému.

Toufar byl donucen podepsat vykonstruované přiznání o instalaci „zázraku“ a o sexuálním zneužívání ministrantů. V noci z 23. na 24. 2. 1950 byl dovezen do číhošťského kostela, aby se podílel na natáčení rekonstrukce instalace „zázraku“. Fyzicky to ale absolutně nezvládl kvůli mučení, a tak jej pro film nahradil zamaskovaný dublér, vyšetřovatel StB nadporučík Miloš Čížek.

Celý později promítaný dokument s názvem „Běda tomu, skrze něhož pochází pohoršení“ však vyzněl značně nevěrohodně. Je v něm třeba vidět květinová výzdoba, která v době adventní do kostela nepatří. P. Josef Toufar byl tedy odvezen zpět do Valdic a druhý den do Prahy, do Borůvkova sanatoria, které se později stalo součástí Státního sanatoria, resp. prominentního SANOPZU.

Tam byl operován pro těžký zánět pobřišnice v důsledku prasklého žaludečního vředu. Byl však celkově ve velmi kritickém zdravotním stavu kvůli brutálnímu vyšetřování a mučení, takže několik hodin po operaci, na pokoji č. 3312, ještě téhož dne, 25. 2. 1950, zemřel. Rodina se to dozvěděla až za 4 roky.

Z Ďáblického hřbitova byly jeho ostatky, pod jménem Jozef Zouhar, po 64 letech vyzvednuty a při slavnostní mši svaté byl Josef Toufar následně 12. 7. 2015 pohřben do specifické schránky, do krypty pod podlahou číhošťského kostela. Pomník umučeného kněze před chrámem stojí od roku 1990 a také tam u něj býval symbolický Toufarův hrob (1992-2015). Poté byl přemístěn na faru.

Tzv. „Číhošťský zázrak“ zůstává dodnes neobjasněn. Jen je jasné, že manuálně nezručný kněz J. T. jej nemohl „narafičit“, neboť to nezvládl pořádně ani technický tým vyšetřovatelů StB při oné rekonstrukci ukazující ve výše uvedeném dokumentu nevěrohodný, falešný mechanismus pohybu kříže.

Na faře je možné po dohodě s duchovní správou farnosti navštívit pamětní expozici věnovanou celé události a osobnosti Josefa Toufara. V minulosti se na jejím vybudování podílel hlavně regionální publicista a básník Miloš Doležal (nar. 1970 v Háji u Ledče nad Sázavou), který se problematice života Josefa Toufara dlouhodobě věnoval. Samozřejmě za spolupráce místních farníků a příbuzných po Josefu Toufarovi. Lze tam také zakoupit zajímavé knihy s historickou tematikou od amatérské spisovatelky Markéty Práškové (1981) z Ledče nad Sázavou.

V Číhošti kromě katolíků a lidí bez vyznání existuje i od roku 1876 evangelická komunita občanů. Mnozí jsou pohřbeni na společném místním obecním hřbitově kousek od kostela a mají tam i svoji místní filiální modlitebnu v domě č. p. 13, postavenou L. P. 1900 a zprovozněnou o 10 roků později. Kazatelská stanice evangelického sboru ČCE Opatovice funguje ve vsi od roku 1953.

Sám bývalý protinacistický odbojář, člen poválečného SNB a pozdější estébák, právník, úředník a komunista Ladislav Mácha byl nejen kvůli úmrtí Toufara několikrát vyšetřován. V roce 1968 byl obviněn z jeho vraždy, činy ale byly promlčeny. Poté byl souzen v letech 1998 a 1999. Byl vyhozen z StB a MV (1964), časem i z KSČ, ale dostal dobré místo v PZO, resp. nejprve obdržel jen stranickou důtku (1963). Později vystudoval práva a dělal úředníka, podnikového právníka v OPBH Praha 6, od podzimu 1968.

Až v letech 1998/1999 byl odsouzen za těžké ublížení na zdraví dvěma soudy v Praze, nejprve na 5 let nepodmíněně. Po odvolání mu 3 roky ubrali. Zbytek dvouletého trestu ze zdravotních důvodů nikdy celý neodseděl, jen polovinu, v letech 2002-2003. Vyšetřoval v kauze „Číhošťský zázrak“ rovněž i fotografa Josefa Peškeho a ledečského děkana Václava Slavíčka (1907-1981). Ti však měli trochu více štěstí než nebohý Josef Toufar a jeho metody přežili.